Zlatí úhoři a jak na ně

Na svého prvního úhoře jsem dlouho čekat nemusel. Bylo mi devět let a se strejdou jsme se vydali na mé přání nocovat k nevelikému rybníku na candáty. Poslední srpnová noc, slunce zapadlo a hvězdy ukázaly svou krásu. Byl jsem opravdu natěšený na rybu, která je mým rybářským snem již od prvopočátku, třásl jsem se radostí a nadšením na záběr, na souboj s ní a na to, jak si jí druhý den opečeme na ohni – jinak jsem dřív nepřemýšlel. To samé jsem ovšem nemohl říct o strýčkovi.
  Pruty byly připravené, s sebou jsme měli kusy ryb – filety, ocasy okounků a pro jistotu velké rousnice. Vše bylo jak má být, počasí nám hrálo do karet, a tak stačilo jen čekat, čekat a čekat u rybníka plného třpytivých hvězd, jedné obrovské bílé koule a všelijakých zvuků bohaté přírody.
  Průběžně jsem kontroloval čas a v pět hodin ráno jsem začínal být lehce zklamaný, protože stále nepřišel žádný záběr, i když jsem si atmosféru a celý počin užíval i tak. Náhle jsem usnul a vzbudil mě až strejda při východu slunce s tím, že prý mám konečně záběr. Vylítl jsem z křesla a celý bez sebe jsem popadl prut, zasekl a začal navíjet. Po chvilce přišlo překvapení, když strejda vytáhl podběrák z vody a v něm obrovský had. Úhoř měřil 87 cm, strejda ho ihned probodl a já na něj zíral s otevřenou pusou. Pořád se svíjel, i několik minut po probodnutí. Z lítosti a ze zvědavosti jsem mu ukazováčkem začal přejíždět po čumáku, když v tom, ani nevím jak, se můj prst ocitl v jeho tlamě s neuvěřitelným stiskem! Nechtěl jsem být před strejdou za sraba a tak jsem řval jako tur pouze ve své hlavě, šíleně to bolelo celých deset vteřin.
Možná jsem měl větší radost, než kdyby to byl candát. Pak bych třeba málem nepřišel o prst. Zjistili jsme, že velký úhoř už nemá tak vynikající maso a mrzí mě, že nemám z toho dne jedinou fotku.

Nicméně, díky strejdo…

Jak na ně?

Úhoř říční - typická noční ryba, připomínající hada, která ovšem může zabrat i během dne. Nejčastější záběry ale přicházejí navečer a za tmy. Zakalená voda, mrholení/déšť, noc bez rosy, zamračeno – to vše je perfektní pro lov úhořů.

Řeky, tůně, rybníky – dostatek úkrytů, dostatek potravy, bahnité dno střídajíc kamenité, kořeny, podemleté břehy – ideální podmínky pro rybu. Přes den bych na něj nic nezkoušel a když, tak na dně úkrytu. Večer nastává jeho čas, kdy vyjíždí lovit na mělčinu.

uhor ricni

Opět se budu opakovat, jen s jiným druhem. Stavy úhořů bohužel v posledních letech výrazně klesly, díky přehradním hrázím, vodním elektrárnám, které úhořům brání v migraci do trdlišť v Sargasovém moři. Díky znečištění toků, díky nenasytným rybářům, díky „rybářům“, kteří se k rybě neumějí chovat. V tomto případě by možná pomohly stavby funkčních rybích přechodů a stálé vysazování. Nebo se občas třeba zastavit a zamyslet se nad sebou.

Úhoře můžeme chytat na položenou, kde použijeme průběžné olůvko nebo na plavanou s návnadou pod splávkem. Plavaná je spíše na stojaté vody a můžeme nastavit hloubku, kterou chceme. Ani v jednom případě bych neházel nástrahu daleko od břehu.

Návnada

  • rousnice, hnojáci

  • mrtvé rybky (6 – 10cm)

  • filet

  • části menších ryb, žijících v okolí (skvěle funguje ocas)

Úhoří krev a jeho sliz jsou jedovaté, mohou poškodit otevřené ranky, oči apod. Dávejte tedy pozor při manipulaci s ním, ale konzumace se bát nemusíte, po tepelném zpracování je stravitelné pro lidský organismus. Zkoušel jsem, ale od svých devíti let jsem úhoře nechytl. Táta mi pořád vypráví o tom, jak v létě na prázdninách u babičky chodili k tůním chytat úhoře na žížalu a bylo jich tam mraky. A teď?

 

 

Autor: MU